pro, 31 2023
Často si lidé myslí, že depresi poznají hned, když někoho potkají. Že ten člověk bude smutný, neupravený a nevystoupí z postele. Avšak realita je mnohem složitější, a proto je dobré vědět, že depresi nelze najít jen na první pohled, při prvním stisku ruky. Já, Martin, bych se teď rád podělil o svoje poznatky o tom, jak se depresivní stav může projevovat a jak bychom my, kteří stojíme vedle, mohli takové signály rozpoznat. Depresi usnadňují jak genetické predispozice, tak i životní události, které dokáží člověka dost možná překvapivě snadno srazit na kolena. A i když má každý své vlastní známky a projevy, existuje několik společných rysů, které bych rád popsal dále. Také chci dodat, že i já jsem měl období, kdy jsem těmto pocitům čelil – nehovořím tedy jen z teorie, ale sám vím, jak těžké je se s depresí potýkat.
Zpozorovat změny v chování je mnohdy první krok, kterým mohl by člověk rozpoznat, že s ním něco není v pořádku. A právě proto je dobré si všímat obyčejných věcí. Jindy veselý kamarád, který rád vycházel mezi lidi, se najednou uzavírá do sebe a každou pozvánku na společenskou akci odmítá. Víkend strávený na procházkách v přírodě se stává maratonem seriálů pod dekou. Náhle ubývá zájem o koníčky a věci, které dřív působily radost, jsou teď bezbarvé a bez chuti. Je to znepokojivý signál, myslím, že souhlasíte. A i já si pamatuji, že když mě tato změna zasáhla, bylo to jako by se celý můj svět obrátil naruby. Jídla, která jsem miloval, mi najednou připadala bez chuti, a hudba, co mě dříve nabíjela energií, se zdála být jen dalším hlukem ve světě, který mě najednou ztrácel.
Pocit smutku a beznaděje je asi tak typický, jako když se řekne "Česká republika" a vy si ihned představíte hrad Český Krumlov. Výraz ztraceného pohledu do blízka, nakloněná hlava a stíny pod očima – znaky, které si lze snadno vybavit. Přesto není vše tak přímočaré. Člověk v depresi nemusí trávit celé dny pláčem a může být dokonce na první pohled zcela bez emocí, což může působit zmateně. Ale když se bavíme delší dobu, můžeme zpozorovat, že optimismus už není jeho silnou stránkou, a že naděje na lepší zítřky se rozpustila jako sůl ve vodě. Já sám jsem se u sebe setkal s tím, že jsem místo smíchu měl pocit, že jsem uvázl v písku a každý malý problém se zdál být horou, kterou musím zdolat.
Tady bych rád zmínil zákeřnou věc jménem únavu. Ne tu běžnou, po fyzické námaze, ale tu, která přijde i po patnácti hodinách spánku. Přátelé či kolegové vám mohou říkat, že vypadáte unaveně, i když jste se snažili odpočívat, ale ten pocit vyčerpání prostě nelze setřást. Každodenní činnosti se stávají nadlidskými úkoly a vstát z postele se může zdát stejně náročné, jako zdolat Mount Everest bez kyslíku. A abych byl upřímný, mít pocit, že již po snídani potřebujete další šestihodinový spánek, je pořádně frustrující.
Chuť k jídlu je docela zradná věc. V jednom týdnu mohou vaše oblíbená jídla připadat nijaká a o týden později byste mohli sníst ledničku i s jejím obsahem. Pohybuje se to na škále od nezajímavé poživatiny po neukojitelnou tlamičku. Některým lidem s depresí jídlo přestane chutnat, a oni začnou hubnout, jako kdyby byli na dietě bez cukrů, tuků a radosti. Já jsem naopak začal jíst bez přestání, jako bych se snažil zaplnit nějakou vnitřní prázdnotu. A pak si jednoho dne stoupnete na váhu a zjistíte, že jste přibrali, i když jste ujeli na kole tolik kilometrů, jako kdybyste chtěli objet celou jižní Čechu.
Jako škodlivý vedlejší efekt depresivního stavu se někdy objevuje problém se soustředěním a pamětí. Mluvíme zde o stavu, kdy se pokoušíte číst knihu a nejste schopni zapamatovat si, co bylo na minulé stránce, nebo když zapomenete klíče tam, kde byste to nikdy nečekali - třeba v lednici vedle mléka. Já sám jsem si několikrát zkontroloval, zda jsem zavřel garáž, i když jsem neměl v plánu ji ani otevírat. Tohle je něco, co depresi dělá opravdu těžkou na skrytí, protože tyto věci začínají být viditelné i v práci nebo ve škole.
Občas naše potřeba být sám je naprosto normální a každý z nás má takové chvíle. Když ale lidé začnou strávit většinu svého času zavření doma, vyhýbají se kontaktům s přáteli a rodinou a zdá se, že jim společnost druhých přináší víc stresu než úlevy, měli bychom si toho všímat. Je to jedna z těch chvil, kdy "Rád bych přišel, ale mám toho teď hodně" přestává být věrohodná omluva. To je doba, kdy si více než kdy jindy musíme být blízkými a zjistit, co se děje. Poznám to, protože jsem se jednou na tři měsíce odmlčel od všech svých přátel, aniž bych jim vysvětlil proč. Naštěstí měli dost trpělivosti, aby mě neopustili.
Když někdo prochází depresí, je často velmi tvrdý k sobě samému. Věří, že jsou všechno špatné věci jejich vina, a že si zaslouží všechnu bolest a trápení, které prožívají. Tohle přemýšlení může vést k tomu, že si dotyčný neustále opakuje, že není dost dobrý, chytrý, zajímavý – seznam je nekonečný. Můj vlastní monolog se často točil kolem toho, že bych měl být lepším synem, bratrem, přítelem – i když bych mohl být obviněn snad jen z toho, že jsem vezl odpadky pozdě v noci a rušil tak spánek sousedí
A jedním z klasických doprovodných příznaků depresivního stavu je narušený spánkový rytmus. Ať už se to projevuje nespavostí do noci, kdy úzkosti a obavy donutí člověka neustále sledovat stříbrné ryby na stěnách a počítat každý z nich, nebo opačným extrémem, kdy postel přitahuje jako magnet a každé ráno je bitevním polem. Pocit, že byste mohli spát pořád a přesto se cítit nesvěží, je něco, co zní absurdně, dokud to nezažijete.
Deprese nemá jen psychické symptomy, to je překvapení, co? Občas se začnou objevovat různé fyzické bolesti a problémy, které lékaři nemohou vysvětlit. Mohou to být bolesti hlavy, které přicházejí jak proud vody, který se valí dunajským proudem, bolesti zad, které jsou tak intenzivní, že i nejjemnější dotek je jako úder blesku, nebo nevysvětlitelná bolest v kloubech, která vás přiměje jít na procházku stejně ochotně, jakoby se jednalo o pozvání na zimní koupání. Jasně, možná jsem přeháněl, ale doufám, že chápete pointu – tělo reaguje na duševní bolest netradičními způsoby.
Poslední důležité téma – co dělat, když si všimneme některých z těchto projevů u sebe nebo u blízkých? Důležité je, abychom se nebáli hledat pomoc u odborníků. Psychoterapeuti, psychiatři a dokonce i podpora přes různé krizové linky mohou být prvním krokem z toho beznadějného bludiště, kterým depresivní stav je. A když vidíte známky u někoho jiného, buďte tam pro ně. Neodsuzujte. Pokuste se nabídnout své ucho a rameno k opření. Někdy už jen vědomí, že někdo stojí po našem boku a bere nás vážně, může udělat obrovský rozdíl. Buďte trpěliví, ale důslední. A nebojte se mluvit o pocitech – vaše otázky a zájem mohou někoho doslova zachránit. Já sám jsem vděčný každému, kdo mě podržel, když jsem jimi procházel, a proto chci povzbudit i vás, abyste nemlčeli.
Na závěr, depresi nelze shrnout do pár slov, stejně jako nemůžete shrnout všechny krásy Českých Budějovic do jediné fotografie. Je to komplexní zdravotní stav s mnoha obličeji a odstíny. Doufám, že tento člá
Komentáře